Cesta zpátky
Je neděle 2. srpna 2020 krátce před obědem. Duško mi nalévá poslední "půlku" a já beru do ruky autoatlas a začínám plánovat, samozřejmě opět pečlivě, zpáteční trasu.
Nakonec po pečlivém výběru volím trasu přes Bánskou Bystricu, Žarmovicu, Piešťany, Holíč a přes čáru do Hodonína, dále co nejdál od Brna, tedy na Mikulov, Znojmo, Telč a Pelhřimov.
Inu naplánované je to pěkně a hlavně pečlivě! Je po obědě a plánovaný čas odjezdu 13:00 je již minulostí...
Etapa 1 "Dolinou Hrona":
... je 14:00, otáčím klíčkem a motor bez zaváhání naskakuje, loučím se s místními a vydávám se na zpáteční pouť.
Sjíždím tedy po místní silničce, kterou během týdne stihli cestáři vyfrézovat a vysypat drtí, do Lopeja, a otáčím "kormidlo" na západ po silnici 66. Pořizuji ještě poslední fotografii s panoramaty Nízkých Tater a po víceméně kvalitním asfaltu v poměrně hustém provozu mířím k Bánské Bystrici.
- Panorama Nízkých Tater
- DSCF4315_M.JPG (790.46 KiB) Zobrazeno 4789 x
Zde se také vracím do nížin pod 400 m n.m. Bystici projíždím po "magistrále" R1 a na konci města vinou nejasného dopravního značení pokračuji do zpoplatněného úseku, za těch 2000 metrů, co hlásila předvěst jeho začátek, nebyl sjezd, ale jen nájezd. Placený úsek tedy opouštím na dalším sjezdu "150" a u Sliače odbočuji na silnici č. 69 a pokračuji ku Zvolenu, kde přechází opět v silnici č. 66, projíždím předměstím, které je pokud chcete jet na Žiar nad Hronom jinak než po dálnici skutečně mizerně značené. Nicméně nacházím cestu podél Hrona, která přechází spíše v cestičku, která mizí úplně, a k překonání řeky Hron je třeba použít opět dálnici R1 v úseku cca 500 metrů. Následně po pravém břehu pokračuji k Žiaru nad Hronom, kde se napojoui na silnici č. 65 a po té pokračuji do Žarnovice, kde odbočuji doprava na silnici 512 a opouštím dolinu Hrona.
Etapa 2 "Mezi pohořími":
Silnice 512 stoupá od Hrona a klikatí se jako had velmi pěknou krajinou, i povrch silnice je vzorný a jízda tu je potěšením. Silnice tvoří přibližnou hranici mezi pohořími Tribeč s nejvyšším vrcholem Velký Tribeč 829 m n.m., a pohořím Vtáčník se stejnojmenným nejvyšším vrcholem 1346 m n.m., nacházejícími se v CHKO Ponitrie.
V druhé polovině cesty silnice klesá k nížinám v okolí řeky Nitra, kde přijíždím k městu Partizánske a zastavuji pro doplnění paliva. Zde také končí pěkné počasí a vjíždím pod zataženou ocelovou oblohu a do slušného dusna.
Etapa 3 "Nuda v nížině":
S plnou nádrží opouštím čerpací stanici a vydávám se po silnici 64 na Topolčany. Projíždím Partyzánske a pokračuji. Po předchozí pěkné horské silničce jsem se nyní dostal, jak jsem později zjistil, na totálně nudný úsek cesty. Téměř ihned po Partyzánskem vjiždím do další obce a další a další. Nejen že jedu totální rovinou, ale teméř kontinuálně obcí až do Topolčan, kterými projíždím, a dále pokračuji po silnici 499, nicméně na předchozím "profilu" trasy se nic nemění až k obci Radošina. Za ní je krátký, cca 10km, pěkný úsek překonávající jižní cíp pohoří Považský Inovec přes sedlo Havran v nadmořské výšce 390 m. Silnice tu má super asfalt, ale z nepochopitelného důvodu je lemována alejí dopravních značek omezujících střídavě rychlost na 70 a 50 km/h. Po překonání sedla klesá silnice k nejdelší Slovenské řece Váh a nejnižšímu místu cesty, Krajinskému mostu 160 m n.m., a vstupuje do Piešťan.
V Piešťonoch jsem měl naplánovánu zastávku v Bille, abych ješte do Čech koupil pár lahví Tatra Balsam špeciál 52 a zde byla nejbližší mé trasy. Nepříjemným překvapením bylo, že ona Billa se nacházela v útobách místního "lidojemu", nicméně bylo již dost hodin a nechtělo si mi hledat další, tak jsem se odvážně vydal do břicha bestie. Výsledek byl ten, že jsem došel k regálu s vyprodaným Balsamem a musel se spokojit s Demenovkou. Při odjezdu mě naopak překvapilo pouze 10 minut parkování zdarma, což jsem o 2 nestihl, parkovací automat navíce fungoval jen na hotovost, jejíž zbytky jsem nechal Duškovi. Nakonec jsem ale našel pracovníka ostrahy, který když pochopil, že hotovost nemám a vybírat si jí fakt nechci, tak mi vzal lístek a otevřel závoru, za což pánovi děkuji.
Prchl jsem tedy z bestie a vydal se na další cestu, která vedla přes celé město a dále po silnici 499, samozřejmě stále jednou obcí za druhou až do Vrbové.
Zpětně mohu říci, že naplánovat cestu tudy byla chyba, silnice jako taková je sice kvalitní, ale z 80% se táhne obcemi, takže těcho cca 70 km jsem jel zhruba 2 hodiny.
Etapa 4 "K hranicím":
Od Vrbové konečně opět poznávám, jak vypadá cesta mimo obec a také pěkné výhledy na krajinu Malých Karpat, jejichž severní cíp po silnici 499 překonávám a přijíždím do Brezové pod Bradlom. Dále se stáčím na sever a pokračuji do Myjavy. Zde vzhledem k blížící se devatenácté hodině a vidině poměrně brzké tmy přehodnocuji další cestovní plány a zavrhuji cestu Hodonín - Znojmo. Nově se uchyluji k nápadu využití "dálnice" D1 v úseku Slavkov u Brna - Rosice, dle map to vypadá průjezdně, tak nastavuji směr na sever k hraničnímu přechodu Vrbovce. Stoupám tedy do Bílých Karpat a okolo devatenácté hodiny pokojně překračuji státní hranici naší vlasti.
Etapa 5 "Slováckem k D1":
Na hranicích začíná silnice č. 71, po které pokračuji na sever k slinici č. 54, na níž odbočuji a projíždím Veselí nad Moravou. Zde předjíždím dědu na bicyklu s kosou přes rameno a pytlem slámy za zády, to už se dnes taky moc často nevidí. K povrchu silnice 54 také nemám výhrady a v hustějším provozu pokračuji přes Kyjov, kde začíná pršet ,do Slavkova u Brna, zde se mírně zamotám, pročež na D1 najíždím u Rousínova na nájezdu 216.
Etapa 6 "Šedivé peklo":
Vydávám se tedy po D1 za stále zesilujícího deště směr Brno. Cesta až za Brno probíhá bez problému, nicméně vzhledem k zesilujícímu dešti a pokročilé hodině přichází tma, pročež opět přehodnocuji plány a zavrhuji opuštění dálnice u Rosic. Po tmě a v dešti už by to opravdu příjemná cesta nebyla. Vydávám se tedy do oněch 53 rozestavěných kilometrů. Tyto úseky se víceméně proplazím v prvém pruhu rychlostí tak 60 - 70 km/h za tiráky, neb ve tmě, dešti a za oslnění protijedoucími, ty šedivé dělící panely oproti šedivé silnici nejsou moc vidět.
Nicméně plížením plazením vpřed dosahuji před dvaadvacátou hodinou sjezdu 81 Koberovice, opouštím dálnici a po místních silničkách dosahuji zhruba ve dvacetdva hodin cíle v Hořepníku.
Vykládám zavazadla a Sierru odvážím k zaslouženému odpočinku do garáže. Já končím výpravu tak, jak jsem jí začal, a sice pěší cestou z garáže.
Cesta zpět čítala zhruba 470 km a včetně zastávek vyžadovala přibližně 8 hodin.
- Cesta zpět Stopař_M.jpg (703.61 KiB) Zobrazeno 4789 x
Závěrem
Prvně si neodpustím vyzdvihnout kvality vozu Ford Sierra. I když reálně vyzdvihuji spíše kvality západoněmeckých vozů osmdesátých let obecně.
Za deset dní jsem s tímto vozem urazil zhruba 1600 km a strávil v něm zhruba 27 hodin. Nejvíce samozřejmě na jeden zátah při cestě tam a zpátky. A byť se v tomto případě jedná o automobil bez jakékoliv výbavy zasahující do řízení vozu, není zde přítomen ani posilovač řízení, natož pak nějaké ABS, co se týká komfortu ,tak zde samozřejmě není ani klimatizace, tak musím říci, že jsem ani jeden z těchto prvků nepostrádal, byť současné mínění nejen mladých často káže, že se bez těchto prvků "nedá jezdit".
Dá! A to naprosto komfortně, pokud má vůz od výrobce dobře zkonstruovaný podvozek, má dostatek vnitřního prostoru a je vybaven kvalitními sedadly. Jako bonus je neocenitelným prvkem výbavy šíbr, který dokáže interiér spolehlivě ochladit a při jízdě mimo dálnice neprodukuje nadměrný hluk. Největší nedostatek bych skutečně viděl ve slabých světlometech, čímž již dnes konkurovat nemůže.
Nicméně i co se dálkových cest týká, tak se tento 33 let starý vůz může směle podívat do očí moderním vozům, které často předčí, například kvalitou sedadel a komfortem podvozku.
Co se týká cestování mimo dálnice, tak na jednu stranu musím poděkovat totální neschopnosti vlády České republiky realizovat stavby a rekonstrukce dálnic (i silnic) v přijatelných časových lhůtách, díky čemuž mi již letos došla trpělivost a při volnočasových cestách jsem používání dálnic omezil. Čímž se mi otevřel nový pohled a poznal jsem nové silnice, nová místa a zažil zajímavé cesty, které bych na dálnici nezažil.
Ano, časově je stále vítězem dálnice, i přes její tristní stav, tudíž pro cesty služební stále dálnic využívám beze změny, ale na těch volnočasových jsem došel závěru, že lepší než honit minuty a co nejrychlejší dosažení cíle, je udělat cíl i ze samotné cesty.
Samozřejmě u takto dlouhých cest je třeba počítat s časovou náročností a ideálně si na cestu vyhradit celý den, což jsem tedy podcenil, ale i tak jsou běžné silnice stále zajímavou alternativou k zanedbané dálniční síti.
Co mě také mile překvapilo je fakt, že zhruba 90% silnic po kterých jsem jel jak v České republice tak na Slovensku mělo víceméně kvalitní povrch. Samozřejmě jednalo se převážně o silnice 1. a 2. třídy, nicméně ani těch pár místních silnic po kterých jsem jel svou kvalitou nijak neuráželo.
Ještě si dovolím malou zajímavost.
Rekonstrukce a takzvané "rozšíření" zhruba 200 km D1 započalo 9. května 2013, podle současného plánu, který již byl několikrát upraven, má být dokončena na podzim 2021, tedy za 8 a půl let o zahájení.
Trans-Canada Highway z východního na západní pobřeží Kanady v délce přes 4000 km, s jejíž stavbou se začlo v roce 1950, byla otevřena v roce 1962 tedy za 12 let a kompletně dokončena v roce 1971.
To jen tak k zamyšlení.
Dokončeno 30. října 2020
Autor: hadXR